MET - Už svítá, láme se čas, došel dech, vidím Tě matně s hlavou jako střep. Těžká noc, je odzvoněno, stačí už jen zapomenout, nemůžeš od rána na hubu padat. Mizíž mi před očima někam pryč, ani se nenaděješ, pochopíš.Taháš si jazyk po zemi, další den k neuvěření, stejně víš, že s tím nic nenaděláš. Dolů skoč, projdu se sám, nevím proč tě pořád sebou tahám. Příjde mi jakože máš řeči zlé, někdy jsou věci zcela nejisté. Krátký mžik, dvě cizí těla, odcházím, co by jsi chtěla? Na rtech máš mou kůži přilepenou.
TRETIX – Něco se prodírá skrz tvojí hlavu, soustava věcí, součty protikladů, málokdy tě slepě rozum spasí. Přivřeným okem jen na tebe hledí, ještě ti rozsvítí, už naposledy, právě teď tě zpátky v čase vrací. S bídou stihneš zastavit ten spád, mělký břeh na mě zuby cení, s tebou si připadám jak tenkou nití opředený. Víří tu kolem dokola prach, žádný čas navíc taky není, asi už vypršel ten, co byl vyměřený. Cítím, jak mě vhání bez přestání do sítí tkaných. Chceš být mojí věčně přebytečnou, jistou daní. Něco se zlomí, naopak věci máme, na prahu stojí právě ty nečekané, zase trochu více srdce tiká. Všechno co bylo dřív navěky zmizí, každý se vydá sám na cestu ryzí, už ti dávno někde ledy tají. Hýří si tady vzduchem strach, divná řeč se tu na mě valí, schovaní zůstaneme, ať nás nikdo neodhalí. Vpíjí se do mě šeptavý hlas, smiř se s tím, co ti klidu nedá, touha se nezastaví, třebaže ti v těle běhá.
MOŽNÁ – Možná se může ti zdát sen, který nemá spád. Možná tě překvapí ten vjem, který rozum trhá. Možná, že zjistíš, že to je to, co ti přesně sedí, na hlavu vysypou se kvanta prázdných odpovědí a pak ti dojde, že jsi jeden z těch co tupě hledí. Každý si myslí, že ví proč každý tohle dělá, na chvíli odběhnout si, víra není podezřelá, od země zvedni oči, už to není jenom tak, teď všechna sranda končí, dívej se jak ztrácíš balanc, houpeš se jak bez moci, když se čítá za pět dvanáct. Náročnou cestu, která veme ti dech před sebou máš, sutě a kamení, zima, chlad a dotěrný mráz, napnuté nervy jako dráty skoro bez napětí, smráká se nad tebou, všímáš taky jak to letí? Něhou tě opředou a další ráno neposvětí. Však se nic neděje, hrej dál bez děje představení, na konci scény poznáš zač je toho překvapení, zběsile do kopce si těžkou, zrezlou káru tlačíš, do doby než ti dojde, že už sotva síly stačí, oprátku na krku máš utaženou na nejkratší. Možná jsem cit, co vítr zvedá, žádný ten den už víc ti nedá, jsem vírou v prázdné přítomnosti, hořím stejnou touhou bez lítosti, stavím další hráz z masa a kostí…
DUŠE – Sám svou duši špinavou nenávidím, znám tvou, ale nevím, jestli závidím. Kapu si tě po troškách, ale ruce už mně zebou, poslouchám, ale nevnímám, asi zůstanu sám sebou. Chceš hned vrátit mě na čáru na začátek. Jen žádný spěch, ať na něco nezapomenem. Horký pot ti zkrápí rty, věty se na jazyku lepí, zavětří vteřina poslední, potom jen odneste to smetí. Duši nenajdou, na čtrnácti místech mám ji schovanou a rozpadlou. Mám tmu nebo to jednoduše nechápu. Svět tvůj zakreslím černou tuží na mapu. Pěkně kousek po kousku počkám, až z obzoru mi zmizíš, není žádné další pak, není se vůbec čemu divit. Jen křič, hodiny ukazují půl na nic. Co říct víc? Časy se drolí pod rukama. Pod kůži splín se dostává, aniž to třeba jenom tušíš, duše tvá věčně špinavá, znova tě bez přestání dusí.
NENÍ OCO STÁT – Snad se zdá,že se kolem tebe točím, každý táhne místo své sebou dál a dál. Nevím to já, co ti jiní vidí z očí, potápíš mě dolů sebou, když si výš. Na to prý nemyslíš. Nemám to zpátky to, cos odnesla mi sebou, nemáš čas se ptát, jestli mi taky něco nechybí. Udělej někdy věci, které jsou tak velké jako tvoje řeči, které nikdo nevidí. Není oco stát, nemám víc co chtít, čas rychle utíká, není pozdě odcaď jít. Ať už tě mám, tak s tebou spát, to je potíž, kdo by řek´,že tě nebudu mít rád? Teď vyhráváš a já jsem přišel o všechno co mám. Máš to mít a všechno víš, jedno je jasné, že podruhé do té stejné řeky nevstoupím, tak pojď sem blíž, teď už nemyslím jenom jak ti to dát najevo a jak ti to mám říct. A tak jsem odešel tam, kam to znám a kde už mi nic nechybí. Nebráním se tomu, že to víš a že se ti to nelíbí. Stejně bys byla studená a tvoje oči bodaly by do mě, to ty víš, na to prý nemyslíš.
MARR – Jsem a nebo taky nejsem, tu myšlenku chci v sobě zapálit, chci si tě provlíknout, na nitku nasadit. Sám najednou oči klížím a potichu co můžu utíkám, tady v těch nadvýškách trochu se nevyznám. Stejnou zem, která se otáčí vidím, najednou zdá se mi, jakobych zhůry se zřítil. Nejde stát s nohama rovnýma na zemi vzpříma, v příštím životě možná se nepotkáme. Jsi a nebo možná nejsi, ta představa se po mně popíná, s podivným výrazem topí se v hodinách. Svou duši skoro čistou zavřu a pak otevřu, pak se v tom zamotáš, slepou tě povedu.
AK47 - Jako jasný záblesk světel mnou si prochází neviditelný, pořád zrádně krátký okamžik. Rozum míjí, pod kůži proniká, do žil se vpíjí co se vejde, ztěží jde v klidu to rozdýchat. Vytesám ti na rty význam všech těch milých slov, odjistím tě, zaštěrkám, nenechám tě vybouchnout. Svírám se v hrách, jenom pár si dávám, sám svůj jsem sebevrah, zakopávám. Zase pouští do mě někdo nějakou zvláštní křeč, vyjímečně dlouho chystám si svou vlastní řeč. Stín ti hoří, nadmíru procitám, cesty rázem srázem končí a dále už vedou jen do nikam. Zpřetrhám ti všechny sítě, touha má je prach, rozpoutávám skryté síly, nenechám tě vydýchat.
TICHO – Ticho je důvod, proč přemítám, klady a zápory počítám, stojím, ale nahoru se propadám. Silný a přesto jsem zlomený, motivy sváděný, zmatený, v duši nové potopený. V tvém stínu sám si připadám, slov poloviny polykám. Vím, nepodléhám svým zásadám, ale hladový si připadám. S přítmít splývám, má jen výraz štestí, v dlouhých chvílích sám si zítřky věštím. Ztrácím zřejmě nad vším tak nějak přehled, tváře stejné, spouští nálož ve mně. Pohledy zřídka se potkají, tajné si tajnější utají, nevím, pro koho teď dýchají. Trefím se, zjistím, že nevím kam, dopředu zpátky pak klopýtám, ale hříchu neodolám. Sám vyslýchám svoje svědomí, na dno těžko se dostávám. Dál poznávám tvoje vědomí, ale nevědomý zůstávám.
Hudba&Texty: Oče&Koco.